.

Zákrok

15. října 2014 v 23:51 | příběh |  Imaginarita - příběhy, fotky, zamyšlení o imaginárních věcech
Čas na podivný příběhy.

Vstupuji do šeré místnosti. Nevypadá jako obvykle - je vyklizená, přístroje a skříně jsou posunuté ke zdi, překvapuje mě, jak je vše připraveno. Uprostřed stojí bílý operační stůl. U něj po každé straně malý dřevěný stolek s baňkami a zvláštními nástroji, nemám tušení, k čemu jsou. U stolu stojí menší postava v hnědém plášti. Slabě se na mě usměje, v očích má starost. Za tou postavou stojí další, schovaná ve stínu velké vitríny. Vypadá, jako by si soustředěně pročítala nějakou starou knihu s mnoha náčrty, napsanou písmem, které nepoznávám. Obejdu stůl a menší postava tiše promluví na stín u stěny.

"Jsme připraveni?"

Stín kývne a pomalu vstane od knihy čelem k nám. Ještě jsem ho tak vážného neviděla. Podívá se na mě, jako by mi četl z tváře, a potom odpoví. "Jsme, samozřejmě. Můžeme," řekl a pokynul rukou ke mě a potom ke stolu uprostřed místnosti.
"Tak jo," řeknu potichu. Jsem nervózní. Vím, že za tohle jim budu nesmírně zavázaná. Nemůžu ani uvěřit, že to pro mě chtějí udělat. Je to příšerně těžká a složitá záležitost. Vlastně bych klidně věřila, že oni jsou jediní, kdo něco takového dokáže. A také jsou jediní, před kým bych si na ten stůl lehla. Kdyby chtěli, mohli by můj život kdykoli ukončit. Jakmile si lehnu, jsem absolutně v jejich rukou. Ale já vím, že jim můžu věřit. Tohle je nutné. Sami to řekli. Jinak to nejde. Jsou jediní, kdo je schopný mi pomoci.

Vyšší postava, ta, co předtím studovala zvláštní rukopis, mě doprovodila k operačnému stolu, zatímco druhá začala něco připravovat na dřevěné stolky.

"Opatrně..." řekla postava vedle mě, když jsem si na vysoký stůl sedla. Třesou se mi ruce. Nevím proč... Skvrna na triku se začínala znova pomalu zvětšovat.

"Ne, ne, lehni si..." rychle se vším přestali a oběma rukama mi pomohli do lehu. Viděsila mě víc jejich upřímná starost, než fakt, že se to znovu spustilo. Za chvíli mě ale přemohl pocit závratě a úzkosti, cítila jsem, jak mě probodává, jak mě spaluje tupá bolest, jak mě konzumuje zaživa. Zůstala jsem ale ležet nehybně. Tohle k tomu patří. Bude po všem, brzo. Obě postavy se vrátily k práci, obě na levé straně po mě.

"Můžeš si sundat triko," řekla vyšší postava.
"Předtím, než začneme, budeš muset vypít tohle," řekla druhá a zdvihla malou lahvičku se světle fialovou vodou. "Potřebujeme přímý přístup. Ale připrav se. Tohle otevře ránu úplně. Používá se to jako nástroj mučení... Budeš to cítit jen pár sekund, potom tě uspíme, dobře?"
"Ano," odpovím.
"Taky musíme znovu rozpárat a zrušit všechny spoje, které nedrží nebo se trhají, pokud chceme nové, ale slibuju, že nic z toho už nebudeš cítit. Né vědomě."

Přikývnu a pozoruju vyšší postavu, jak si s vážnou tváří připravuje a kontroluje nástroje. Na co se vlastně ještě čeká?
Najednou slyším, jak dveře zavrzají a hned se zase zavřou. Oba dva u mého stolu tomu neznámému kývli na pozdrav.
"Můžeme," řekla postava v plášti. Nový účastník přišel blíž, stojíc po mé pravici a já ho konečně poznávám. Vysoká černá postava se na mě pod havranními vlasy vroucně usmála a potom znovu zvážněla, pohledem sjela ke zbylým dvoum osobám a pokývla hlavou. Nemůžu uvěřit, že se tohle děje, že mi pomůže dokonce i on.

"Nejsem na sebe hrdý, že ti to dávám," řekla zahalená postava nalevo a podala mi fialovou vodu. Vzala jsem studenou flaštičku do dlaní a přiblížila jí k ústům. Ještě jsem se naposledy podívala na všechny tři, zavřela oči a na jeden pokus vypila obsah. Znovu jsem si lehla a cítila se...
Můj bože, ne...

"Teď," uslyšela jsem a oslepilo mě bílé ostré světlo z obrovské lampy nade mnou, která mě kompletně celou ozářila. Držela jsem oči otevřené. Ta bolest... Cítila jsem, jak přichází. Nejdřív vzdáleně, potom, úplně najednou, vše zasáhlo najednou a tak reálně, tak hořce, bože ne, ne, zabijte mě, já chci umřít, já chci umřít, ne, zastavte to, zastavte mě...
Moje tvář se zkroutila v bolesti, lapala jsem po dechu, po slovech, cítila jsem slzy, jak běží dolů po tvářích. Pár krátkých vteřin, které byly cítit jako věčnost.

Poslední, co jsem přes můj rozmazaný pohled viděla, byla černá postava, sklánící se nade mnou, její havranní vlasy padající přes oči. Potom jsem už jen cítila zvláštní vůni, plyn, který mi procházel dýchací maskou do plic. Usínám. Těsně před tím cítím poslední, zoufalý záchvěv emocí. Nevnímám výkřik beznaděje, který mi vyšel z hrdla, a upadám do prázdnoty.

Už nic necítím. Nic... Vůbec nic.
 


Komentáře

1 Saku-chan | E-mail | 16. října 2014 v 6:23 | Reagovat

A teď mi řekni, že je tohle úplný konec  a jdu skočit XD!

2 Elie | 16. října 2014 v 12:29 | Reagovat

[1]: Nee neskákej! xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.