.

Od čeho jsou přátelé

16. června 2015 v 1:01 | příběh |  Imaginarita - příběhy, fotky, zamyšlení o imaginárních věcech
Nutkání. Psát. Divný. Příběhy.


Stoupala po kameni až k vrcholku. Na schodech ležela vrstva prachu, do které se každým krokem otiskával tvar jejích podrážek, který zanechával jedinou cestu od prvního až po poslední schod. Na vrcholku vanul příjemný vítr. Rozevlál jí vlasy, které jí poletovaly kolem obličeje, ale jí to nevadilo. Slunce zapadalo a obloha se začala zbarvovat do různě bohatých odstínů červené.

"Takže přece jen jsi tady," ozval se za ní klidný, povědomý hlas. Opřela se o zábradlí a dívala se do dáli. Mraky, rozprostřené jako pruhy potrhaného hedvábí, pluly po obloze a tvořily krásné obrazce. Pod nimi Země, pokrytá zelenými lesy. V dáli je vidět několik kouřících komínů vyčnívajících z nemalého města. Začíná se zvedat vítr...
On se také postavil k zábradlí a se složenýma rukama opřenýma o zábradlí se chvíli díval do dáli, až se zdálo, že v rozlehlém nekonečnu před nimi hledá odpovědi. Potom bez jakéhokoli pohybu obrátil zrak na postavu vedle něj, na postavu, která právě vyšla schody. Otázka v jeho pohledu byla téměř hmatatelná a nepotřebovala vyslovit.
"Já nevím..." odpověděla. "Ty víš?" zeptala se ho tiše, v mysli, a pousmála se na něj smutným úsměvem.
"Nevím," odpověděl, aniž vyslovil jediné slovo, a opětoval úsměv.
Jejich oči se opět obrátily k žhnoucímu horizontu. Ticho. Vítr. Uběhlo pár desítek vteřin, ve skutečnosti to bylo spíše několik minut, kdy opět promluvil. Byla to opatrná řeč. Starostlivá, soucitná.
Nejdříve jí položil ruku na zápěstí. Sledovala jeho pohyb, jako by stále váhala.
"Na světě není mnoho věcí, které můžu ovlivnit. Kterým můžu zabránit," zašeptal a obtočil prsty kolem její ruky, ale neškrtil. Díval se na ní přímým pohledem, jako by posílal myšlenky, nevyslovitelné věty.
"Já vím," odpověděla.
Přesto se sama sebe nepřestávala ptát proč, proč zrovna jí. Zaslouží si to? Mělo to být jinak. Měla to udělat dřív, dřív než ji tu našel, dřív než... Proč tedy už nechce, když ještě před chvíli tolik chtěla? Proč ji tak uklidňuje?
"Bože, pusť to z hlavy..." řekl, pustil se jí a rovnou ji vzal do pevného objetí.
"Hej..." usmála se, ale přesto se ho pevně chytila.
Zasmál se a nechal hlavu klesnout na její rameno.

Obloha už dávno vychladla a jediné, co se po ní kromě vyhaslých tónů tmavě modré a šedé barvy prohánělo, byly zbytky oranžové a žluté barvy v podobě úzké nitky nad kopci. Noční ptáci začali zpívat a stíny prodlužovat.

"..."
"?"
"Děkuju."
"Od čeho jsou přátelé?" řekl a usmál se, i když to nemohla vidět.


Postava na vrcholku věže ještě chvíli stála, dívajíc se do dáli a opřená o zábradlí. Potom se otočila a zamířila zpět dolů. Po schodech.





 


Komentáře

1 Kier | 16. června 2015 v 9:05 | Reagovat

Pf, prej divný! XD Teď mi z toho ale mrazí >.> a chci tam! to místo musí být krásný *w* si ho trochu představuju jako ze hry Life is strange XD

2 Iva | 16. června 2015 v 16:44 | Reagovat

Píšeš opravdu dobře, mám tu celou scénu před sebou jako film nebo obraz.

3 Elie | 16. června 2015 v 18:10 | Reagovat

[1]: Jop, je tam krásně x3 (v mých představách :D) Ah, jako toho blonďáka jo? :D

[2]: Děkuju :)

4 Kier | 16. června 2015 v 23:48 | Reagovat

Wá oprava - to* ne ho, gomenee XDD

5 Elie | 17. června 2015 v 13:10 | Reagovat

[4]: Ahá, okay xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.