.

Noční existenciální krize

13. září 2015 v 1:18 |  Filozofování *mne si dlouhé vousy*
Blogu. Řekni mi... Proč na mě vždycky v noci přijdou divný existenciální myšlenky?
Přes den je všechno tak fajn a čajíček a tralala a pak, když slunce zapadne, přijde ten pocit a nedá mi spát... Pořád musím myslet na to, jak děsivý to musí být skutečně umírat, nebo mě to nutí představovat si tu chvíli, co jednou přijde, ten moment, kdy se rozplynu, moje tělo spálí... Nebo přemítám nad tím, co by to znamenalo, pokud by vědomí bylo vytvořené jen procesy v mozku, neumím si představit neexistenci... Ve dne jako bych na tohle všechno měla odpověď a byla si vším tak jistá. Přece vím, v co věřím, vím, že na tom ani nezáleží, v co věřím, protože pravdu nezměním a jakákoli skutečnost je ok, ale v noci je to, jako by tohle všechno spadlo a jsem zase na začátku, jako bych ztratila paměť a jistotu, sebedůvěru, doprčic o čem to tady mluvím!


Jsou to strašidelný myšlenky, jako například to, že jednou lidi, který znám, rodina, že umřou, budou pryč, tyhle myšlenky mi nedají spát. Ale já vím, že vím, že smrt je normální, nutná, v pořádku. Já to vím, a přesto mě v noci děsí. Ráno se vzbudím a hodím to za hlavu, zase mám všechny odpovědi na světě, dokonce jsou dny, kdy si říkám, že se těším, až umřu (a ne v sebevražedném smyslu), dny, kdy mi to připadá tak přirozený, jako všechno ostatní. Takový den byl třeba i dnes. A přesto je ten pocit strachu zase tady a já nevím co s ním už dělat, tak píšu tohle. Tenhle salát, co se ztratí v moři internetu i s touhle chvílí a se mnou. Ve dne bych byla ráda. Ráda se ztratím, zmizím, jako bych nikdy neexistovala. Ráda bych. Mám už takovou divnou povahu. A pak v noci, to si to začnu představovat víc živě, ne z univerzálního pohledu, "nade mnou", ale z mého vlastního pohledu, a začne mě to děsit. Možná, že si jen představuju dvě rozdílné věci... Je to jedno. Nic si nemusím představovat, je to prostě pocit. Dřív jsem ho neměla, alespoň myslím... Ale když přišel, tak zase odejde, ne?

Smrt přece nemůže být tak špatná. Neexistovala jsem už před narozením, ne? xD Je asi zbytečný se ptát, jakej to byl pocit, když pocity může cítit jen živej tvor. Teda pokud neexistuje nefyzickej svět, ve kterým vědomí po fyzický smrti existuje dál. Osobně si myslím, že tomu tak nějak je, ale jen právě ve dne. V noci to mozek začne zpobychňovat, zapomene na všechny mý názory a vidí to jen z materialistickýho pohledu. Skoro jako bych přepla a stala se ze mě jiná osoba, která považuje všechno o životě po smrti za blbosti. Jakkoli se se sebou snažím argumentovat o opaku, dává mi víc smysl to druhé a moje "denní já" nemůže to druhé přesvědčit, protože všechno co říká zní tak vzdáleně, nelogicky... Nedávno mě chytla skoro až panika, to se mi nestalo už nekolik let, a já vlastně už nevím proč (pořádně jsem nevěděla ani tehdy). Je to takovej svírající strach, jako studený železný kleště kolem žeber, pocit, že nad ničím nemám kontrolu. Představy o tom, jak je vlastně lidský tělo zranitelný, jak hrozný je umřít násilnou smrtí, bolest, zlo, utrpení, představy o tom, že jednou někdo bude umírat a bude mít strach a nikoho, kdo by na něj vzpomínal, a že ten někdo můžu být já a nebo někdo jinej a že jsme jen soustava orgánů a nervovýho bludiště aaaa a takk... A jestli to někdo teď čte a myslí si, že nad tímhle vším má nadhled a že jen magořím, tak alespoň ví, co myslím tím denním já, protože ve dne to mám taky tak. Ve dne je ze mě děda Vševěda™, co se nebojí ničeho, a tenhle kontrast den/noc mě už přestává sakra bavit! xD To musím mít existenciální krizi každou noc?! MÁSLO!
 


Komentáře

1 Kuro | 14. září 2015 v 14:39 | Reagovat

Tenhle článek se mi líbí ^^ Já o smrti nijak nepřemýšlím. Prostě věřím, že něco po ní existuje (můj sen, že tu zůstanu jako duch a budu doprovázet... někoho životem ˇ_ˇ). Jen se bojím, jak moje smrt bude probíhat. Doufám, že v klidu a míru :F Teď se mi vybavilo, jak jsem včera poslouchala telefonáty a v jednom bylo, jak ječí ženská co jí někdo vraždí, pak jsem si uvědomila, že jsem slyšela fakt někoho umírat tímhle hrozným způsobem, fuu~
Jinak! Pěkný layout. Je to tu fakt útulný. Chtělo by to čajový servis, tak sem s ním! ˇ_ˇ~

2 Elie | 14. září 2015 v 18:27 | Reagovat

[1]: Bože O.O To je hrozný >_< Takovou věc bych nechtěla nikdy slyšet o.o
Taky bych chtěla umírat v klidu. Nebo aby to alespoň bylo rychlý. Četla jsem v jedný knize o posmrtným životě, že smrt je menší šok než narození. Ale je pro mě těžký si to představit :D (Sethovy promluvy, pořád jsem jí nedočetla, aghrh xD)
To je fakt hezkej sen ^^ Třeba jsi v tomhle životě v tréninku a pak budeš moct dělat toho průvodce, protože jsi sama ve fyzickým světě žila a už máš kvalifikaci *_*
Taky věřím, že něco po smrti musí existovat. Určitě ne ve fyzickým smyslu, ale úplně jinej "svět", a že tohle v čem jsme teď je jenom jedna forma existence, jeden střípek z celku. A imaginace je jeden ze způsobů, jak se na některý dimenze či entity napojit :> Ahhr, o tomhle bych mohla filozofovat hodiny xD

Jsem ráda, že se ti lay líbí. Čajový servis je dobrej nápad xD A nebo líp, samoobslužný čajový servis! Ano, to je ono x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.