.

Pozorovatel

23. října 2015 v 23:24 | příběh |  Imaginarita - příběhy, fotky, zamyšlení o imaginárních věcech
Podařilo se mi vyfotit zvláštní záběr.

Šla jsem po prázdné zšeřelé chodbě do svého pokoje. Byla jsem na podlaží sama, chodbou se ozývaly jen mé kroky.
Byla jsem na jejím druhém konci vyfotit z okna měsíc. Byl dnes krásně vidět.
Prošla jsem otevřenými křídlovými dveřmi do další chodby. Už to nebylo daleko.



Šla jsem dál, ale náhle jsem se zastavila. Něco jsem zaslechla... Musela jsem si to jen představovat. Chtěla jsem jít dál. Ale pak jsem to zaslechla znova. Dva metry ode mě, jako by ten zvuk - je to zvuk? - vycházel z prostoru u zdi. Měla jsem pocit, že se u té zdi něco děje, i když vypadala naprosto obyčejně, pevně. Nevím, jestli to, co z toho prostoru vycházelo, byl zvuk, ale bylo to jako neslyšitelný šum doplněný pocitem pohybu. Bylo to zvláštní. Nemohla jsem z té zdi spustit oči. Něco prostě nebylo tak, jak by normálně být mělo. Tenhle kus zdi byl jiný, než zbytek, něco se tam dělo, já to cítila.
Skoro automaticky jsem z tašky vytáhla foťák a namířila na to zvláštní místo. Co jiného bych mohla v téhle divné situaci udělat? Fotit.

Ale ne, někdo sem jde, slyším kroky a hlasy. Rychle. Nechci být přistižena zrovna při tom, jak fotím prázdnou zeď...

Cvak.

Potom jsem se otočila směrem k hlasům a zároveň zandala foťák zpět do tašky. Zpoza rohu vyšla skupinka lidí, hlasitě se spolu bavili a měli namířeno mým směrem. Otočila jsem se na patách a prošla kolem Místa a chodbou dále rovnou do mého pokoje. Když jsem zeď míjela, nic jsem necítila, ale na moment jsem ucítila pískání v uchu. Jen na moment. Pak ten pocit plynule vyprchal, jako by tam nikdy nebyl. Došla jsem ke dveřím a při odemykání jsem se ohlédla na to místo u zdi. Nevím, jestli jsem stále něco zvláštního cítila nebo jestli to byl jen dojem ze vzpomínky. Cítila jsem se trochu provinile za to, že asi vidím bludy. Byla jsem moc unavená. Bylo pozdě.

Ale uvnitř jsem se přesto ihned podívala na to, co můj foťák zachytil. Fotka byla rozmazaná, ale není to jedno, když namísto zvláštního obrazu měla být na fotce jednotvárná bílá zeď?

Ihned jsem poznala, že na fotce něco JE, a vyšla jsem zpět na chodbu aniž bych fotku zatím blíže zkoumala. Doufala jsem, že to, ať TO bylo cokoliv, tam ještě bude. Krokem jsem se přiblížila k místu, kde jsem předtím cítila zvláštní atmosféru a znovu jsem pozvedla ruce s foťákem.

Cvak.

Otočila jsem kolečkem a podívala se na fotku. Trochu rozmazaná bílá zeď a v rohu kus podlahy. Odstoupila jsem o pár kroků dál abych zabrala větší prostor, třeba jsem si jen spletla místo.

Cvak.

Znova nic, znova jen prázdná chodba, nikde na záběru jsem nemohla najít něco neobvyklého. Ruce s foťákem mi poklesly, zatímco jsem se snažila něco zachytit vlastníma očima. Nebo smysly, jako předtím. Už jsem nic divného necítila. Brána se zavřela? A byla to brána?
Prošla jsem několikrát pomalu podél zdi a jela po ní prsty. Asi by to z pohledu někoho jiného vypadalo hodně divně. To jsem si uvědomovala a přála si, aby nikdo zrovna nevyšel z pokoje. Všichni zůstaňte uvnitř, mám tu něco na práci, nerušit!

Bohužel všechno bylo naprosto normální. Stála jsem na chodbě. A to bylo všechno. Opravdu mi předtím zapískalo v uchu?
Nemělo cenu tam ještě stát, takže jsem se znovu zavřela v pokoji a s foťákem si sedla na postel. Vrátila jsem se k první fotce. Nebyl to omyl, opravdu na ní bylo něco velmi, velmi podivného. Nebo dokonce někdo? Hlavou mi proběhla otázka, jak mohl foťák vůbec něco zachytit, když já neviděla nic.

Fotku rámovalo něco jako vír. Vortex. Vypadalo to skoro jako pohled skrz kukátko či kulatou rozvířenou bránu. Uprostřed jako bych viděla na druhou stranu... Jako skrz okno. Polilo mě vzrušení. Je možný, že jsem zachytila pohled do jiného vesmíru?

V oku víru jsem viděla větší černou skvrnu, ale když jsem se na obrázek podívala více zblízka, poznala jsem, že to vypadá jako postava. A v levém horním rohu obličej. Byl to někdo z druhé strany. Matně jsem rozeznala nos, ústa a soustředěný pohled. Díval se na něco, co držel v rukou. Co když to byl cestovatel časem? Nebo nějaký fotograf z jiného času a prostoru, který úkaz fotil ze své strany v ten samý moment? Nebo co když je to nějaký pozorovatel?

Na podstavci před ním stál velký černý přístroj, ze kterého právě vycházel slabý blesk. Možná to byl fotoaparát speciálně sestrojený na to, aby fotil jiné dimenze? Viděl také mě?

Byl to nesmírně zvláštní pohled. Fotila jsem přece bílou zeď. Tohle by na fotce být nemělo.

Fotku jsem zkoumala dlouho do noci a stále si pokládala všelijaké otázky. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mám v rukou opravdovou fotku paralelního vesmíru. A někde tam na druhé straně, pokud se nemýlím, má někdo fotku mojí. Viděl mě. Najednou jsem si tím byla naprosto jistá.










Dobrá dobrá, konec příběhu >:3 Fantazie ho sama napsala, už když jsem se na ten záběr poprvé podívala. Teda, nejdřív jsem si jen vytvořila představu o tom "pozorovateli", který na ní jakoby je, a pak vznikl zbytek.
Co na tom opravdu je: pračka xD Ale třeba kecám.
 


Komentáře

1 Iva | Web | 24. října 2015 v 19:24 | Reagovat

wau, si děláš srandu... no, napětí až do konce, do posledního slova o.o
tak dobře píšeš

2 Elie | 24. října 2015 v 19:43 | Reagovat

[1]: COŽE O.O Moc děkuju! ^^

3 Kuro | 25. října 2015 v 16:12 | Reagovat

To bylo povedený!! >:3 Kdyby se mi tohle stalo, asi bych brečela vzteky, že nemůžu do tý jiný dimenze! XD
S tou pračkou jsi to neměla říkat :(

4 Elie | 25. října 2015 v 17:55 | Reagovat

[3]: Díky :3 Jo, já taky, umřela bych zvědavostí :D
Zkazila jsem dojem že xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.