.

Toulky tmou

9. listopadu 2015 v 20:41 | příběh |  Imaginarita - příběhy, fotky, zamyšlení o imaginárních věcech
Venku byla tma. Ulici osvětlovala jen oranžová záře z budovy, ze které jsem právě vyšla. Rozloučila jsem se se skupinkou spolužaček; všechny jdou opačným směrem. Zamávají mi, i když si jistě nepamatují mé jméno a pokračují ve svém hovoru, který je stále vzdálenější jako jejich kroky.

Osaměla jsem, jdu domů. Zabočím za roh a z nějakého důvodu můj rychlý krok neustále zpomaluje a zpomaluje, až do bodu, kdy se po mokrém chodníku zcela určitě, prostě řečeno, loudám. A pak, místo toho, abych si stoupla na zastávku, zatočím někam, kde to neznám a pokračuji v cestě. Kam jdu...? Možná na konec světa? Možná chci jít tak dlouho, dokud nedojdu na samý okraj noční temnoty, někam, kde budu od města, pouličních světel, od všech lidí daleko. Navíc si musím srovnat myšlenky. Nechce se mi ještě jít domů.

Nasadím si čepici a rukavice, teď opravdu splývám s temnými stíny v okolí. Ale pořád to není dost. Není dost tma. Potřebuji jít dál.

Jdu pomaloučku a dostávám se přes přechody dlouhou neznámou ulicí až k parku. Přece jen to tu ale není tak neznámé, protože stále je to ten stejný směr, jakým bych se dostala i domů. To nestačí. Proto procházím sem tam osvětleným parkem, skoro jako bych chtěla okolí zmást myšlenkou, že se vracím domů, a pak zatáčím nahoru, na opačnou stranu; jdu pryč. Nevím kam chci jít, ale vidím tmavší ulici a vydávám se po ní do kopce.


Dostávám se do osamělých ulic a vybírám si podle toho, která cesta se mi líbí, kudy půjdu dál. Vyhýbám se ulicím, které se jako řeky rozlévají do moře světel velkého města. Hledám tmu. Hledám samotu. Jdu dál.

Vypadá to, že se mi zalíbil jeden směr a držím se ho. Nahoru. Procházím kolem velké budovy osvětlenou ulicí, ale ochraňují mě koruny stromů rozesazených podél chodníku. Z ochrany stínu jsem nakonec musela vyjít, abych zahnula do další neznámé uličky. Vypadá to, jako bych právě šla do slepé ulice, podél té budovy; možná jsem vešla na její pozemek a nahoře bude jen parkoviště; možná se budu muset vrátit. Naštěstí se nahoře rozvinula silnice a já mohla pokračovat v podivném výletu. Ale v tu chvíli to nebyl výlet, byl to odchod, byť jen na chvíli, byť jen v mé mysli.

Loudám se až nahoru, a když už to vypadá, že teď se bude cesta jen svažovat více do města, vidím před sebou temný portál. Vede k němu cesta, jenž se odděluje od silnice a nerámuje ji nic než jen ušlapaná hlína. Vede skrz hustý porost jehličnatých stromů, skrz ploty a zahrádky; uvnitř není nic než jen stále hustější tma, a já právě tam musím jít. Opouštím osvětlenou ulici a vydávám se do hlubin myšlenek. Našlapuji tiše. Pomalu. Všímám si, že cesta se mírně stáčí a v momentě, kdy přijdu k ostré zatáčce, už na začátek cesty nevidím, a ani začátek cesty nevidí mě. Nikdo mě teď nevidí. Jsem úplně sama, tady, ve tmě. Stojím uprostřed té ostré zatáčky a dívám se na oblohu. Nebe je tmavě modré a mraky naoranžovělé. Siluety větví jsou černé jako černá díra natahující chapadla ze země, která je ještě temnější, jako černý kámen. Musím být teď úplně neviditelná. Možná tady ani nejsem. Ne, nejsem. Nejsem tady; nejsem nikdo; nikdo tu není.

Už mám takových myšlenek dost a jdu spokojeně dál.

Vyjdu z temného tunelu na osvětlenou, ale opuštěnou ulici a jdu stále nahoru. V dálce vidím černou kopuli, jak se rýsuje nad stromy a jdu stále tím směrem, až dojdu k jakémusi parku, alespoň to tak vypadá; nikde žádná lampa nebo osvětlení. Zase nevím kam, ale jdu. Černá kopule na chvíli zmizí za stromy a keři, ale když vycházím zpoza jedné ze zatáček, ocitám se těsně vedle ní a zjišťuji, že jsem došla ke hvězdárně. Těsně kolem budovy je osvětlený areál, kterému se ale vyhnu a jdu pod rouškou tmy kolem. Opouštím hvězdárnu a jdu dál parkem. Je mi, jako bych nešla, ale proplouvala. Pak vidím, že od hlavní cesty se odděluje malá cestička, je tam pod stromem schováno několik laviček. Sedím tam schovaná ve tmě asi čtvrt hodiny a nemůžu se přimět k odchodu. Trochu toužím po tom, aby si někdo sedl vedle mě a zeptal se mě co tam dělám. Asi bych odpověděla, že jsem na procházce a pak by jsem neznámému mohla povědět o tom, co mě trápí a neznámý by mi řekl, co si o tom myslí.

Po cestě domů to beru jinou cestou a zase se toulám. Když už si myslím, že jsem se opravdu nenávratně ztratila, a ani trochu mi to nevadí, vidím známou budovu a navazuji na předchozí trasu dokud nedojdu k osvětlenému parku, od kterého moje toulka začla. Jdu ještě ke stánku s pečivem, kde si koupím loupák a teprve pak jdu domů, kde si dám čaj a ulovený loupák a kde o své cestě, která byla o sto procent zajímavější, než jak je popsaná já nevím proč tady, napíšu.
 


Komentáře

1 Kuro | 10. listopadu 2015 v 11:19 | Reagovat

Omm, to byl úžasný výlet *w* Je hezký, že jsi to sem sepsala, protože alespoň si to můžu představit >..<
Jinak to, že by si k tobě sedl někdo na lavičku... taky mám takový tichý přání, jenže to se asi nikdy nestane, teda možná jo, ale ještě aby si s tebou povídal a nebyl to nějaký... pochybný blb :F

2 Elie | 10. listopadu 2015 v 13:25 | Reagovat

[1]: Byl, bojím se, že podobné výlety budu podnikat častěji :D
Přesně, a musel by to být asi zázrak, aby kolem právě šel někdo normální a měl chuť vyzpovídat někoho neznámého na lavičce -_- Asi se to fakt nestává, ale co, je to hezká představa :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.