Bolest hlavy

15. srpna 2016 v 0:40 | příběh |  Imaginarita - příběhy, fotky, zamyšlení o imaginárních věcech
(Takový malý pokus o krátký salát, chtělo se mi totiž něco napsat [Už mně to učení na dějiny literatury začíná lézt na mozek a začíná mi chybět nějaká ta rubrika na povídky]. Jako inspiraci jsem si vzala nedávnou noc. Vzniklo něco mezi deníkovým zápiskem, sondou do mysli a parodií na ní... no co, na podobný jsme tady zvyklí xD)

Vzbudila jsem se uprostřed noci do náruče pulzující bolesti někde v mé lebce. Ležím a přemýšlím o tom, kde a kdo jsem... ah, to jsem já, ležím ve své posteli, bolí mě hlava... dost to bolí.


Ze zavřeného okna jde do místnosti skrz přivřené žaluzie slabá hrstka oranžového světla a jinak je tma. Někde v dáli se něco oslavuje, slyším tlumenou hudbu a zpěv, cítím řezání v hlavě. Otočím se na druhý bok, ale po pár vteřinách se zase přetočím zpět. Zkouším to na zádech, na břiše, zkouším najít pozici, která mě zbaví té bolesti. Asi už neusnu, dojde mi po nějaké době vrcení a kroucení se v divných úhlech na posteli. Tu poslední myšlenku nechám pomalu vyslábnout a jen s otevřenýma očima hledím na tmavé obrysy nábytku, přitom je vůbec nevnímám. Prostě tam jsou. Možná zase usnu. "Možná taky ne," ozývá se hlava. Zavírám oči, ale bolest si dál prosazuje svou.

Představuju si, že ležím v nemocnici s poraněním hlavy. Ležím na lůžku a lebkou mi pulzuje nepříjemná bolest. Najednou přijde doktor a dává mi najevo, že to není vážné, ale na nějakou dobu tam musím zůstat. Potom zase odejde a já ležím na lůžku a dívám se na svůj pokoj v nemocnici a bolí mě hlava. Na bílém stolku mám vodu, tak se napřímím a napiju se. Je to zvláštní být v nemocničním oblečení, ale zároveň i trochu příjemné a jiné, upřímné, zranitelné. Nevím, jestli se kvůli bolestem hlavy lidi musí do tohodle převlíkat, asi ne, ale tady to tak bude, chci být pacient se vším všudy. Bylo by dobré mít nějakého kamaráda, tak si domyslím, že můj pokoj je pro dva a u druhé stěny teď leží i druhá postel, která tu byla celou dobu, přimyslím si. Nevím, s čím tu ten druhý člověk je, ale to mi pak možná řekne. Představili jsme se a chvíli si povídali. První noc mě hrozně bolela hlava a ráno to není o nic lepší, ale dá se to vydržet. Ten druhý pacient se mě zeptal, jestli hraju šachy, tak jsem odpověděla popravdě, že to neumím, ale zkusila bych to. Hrajeme šachy. Nevím, jaká jsou pravidla, tak si něco vymýšlím, ale ten druhý to neví, protože on sám je jen představa, takže hraje podle mých vymyšlených pravidel, které mě ale před opravdovou hrou musel naučit, protože já šachy ještě nikdy nehrála. Dny v nemocnici jsou opravdu fajn, povídáme si o různých věcech a na bolest hlavy občas dokonce zapomínám. Přimýšlím si i další postavy a příběh se postupně zvětšuje. Říkám si, že je fajn, že jsem potkala tak dobré lidi, a pomalu se to chystám ukončit. Já tam ještě jakoby zůstanu, ale kamarád je už zdravý a odchází domů.

Dostávám trochu zvláštní pocit, když přemýšlím nad osobností, kterou jsem dala té postavě. Je mi líto, že to tak doopravdy nefunguje a že se na sebe většina lidí, které potkávám, nedívá upřímně. Každý druhý má postranní úmysly či myšlenky. Tyhle úvahy mi rozpustily můj svět v nemocnici úplně a místo něj mě naplňuje pocit hořkosti a taky bolest, která zatím neustupuje a stále obydluje mou hlavu. Tak myslím na příběh, který jsem si předtím vymyslela a usmívám se. To bylo fajn. Poznat nějakého normálního člověka. Normálního? Ano, vlastně normálních lidí je jen málo. Tahle poslední myšlenka mě zaujala - to je pravda, přitakávám sama sobě. Je jich málo a přitom se dává na normálnost takový důraz - "tohle je normální a tohle ne" - je tolik nepsaných pravidel, které s tím, co znamená být normální, nemají nic společného. Kolik je lidí, kteří spadají do každé uměle vytvořené verze normality, co zároveň mají pokřivenou moralitu a neupřímnou povahu. Jak pak může na takzvané normálnosti záležet? Nemůže. Vzácně si myslím, že lidi jsou normální. Zajímalo by mě, jestli mě to do rána přestane bolet. Jsem já normální, dobrý člověk? Snad jo. Chtěla bych nějakého potkat.

Hlava mi pulzuje. Převracím se na bok směrem k oknu a dívám se do zdi. Dávám ruku na topení a po chvíli zase zpátky na polštář. Je to hrozně zajímavý, pomyslím si a chvíli si představuju, jak malá bych asi musela být, abych se dostala na úroveň atomů na mém prostěradle a taky chvíli přemýšlím nad elektrony a kvarky. Pak se snažím přemýšlet nad tím, co způsobuje bolesti hlavy, ale nemůžu si vzpomenout. Jsou žíly moc roztažené, nebo naopak? Asi bych neměla mít ruku nad tím místem, pomyslím si a dávám jí jinak. Stejně to bolí. To je jedno, je to jen v mozku. Proč nemůže prostě vypnout vnímání bolesti? K ničemu mi to není, když to cítím. Mozku, vypni to. Mozek to nevypnul. Tak nic. To nevadí. Třeba do rána umřu. To nevadí. Pak si chvíli do detailu představuju, jak mě druhý den nacházejí v posteli tuhou. To mi připomíná, že někdy něco musím udělat s těma starýma deníkama na půdě, protože nechci, aby to po mně někdo četl, až umřu. Za pět minut jsem na tuhle myšlenku ale zase zapomněla. Chytlo mě přemítání o tom, že bych nejraději, kdybych mohla existovat bez určeného pohlaví a být prostě člověkem, prostě mnou, bez toho, aniž bych musela být holka nebo kluk. Prostě universálně jenom člověk... Achjo, vzdychám v mysli. Ale vždyť, pokračuju v přemítání, na tom, jaký druh těla mám, vůbec nezáleží, pokud jde o to, jaká jsem já. To jo, ale bylo by hezký nemuset být biologicky buď jedno, nebo druhý. Nesnáším, když se ke mně někteří ostatní automaticky chovají tak, jako by to bylo součástí mé vnitřní identity. Nebo když úplně ignorují všechno kromě toho, že jsem holka. Bože, jsou i lidi, kteří by si ani neuměli představit, že bez pohlaví člověk někým opravdu je. Cože. Ale to je jedno, s takovýma lidma nechci mít nic společného. Chci nějaké normální lidi... Normální. Nesouhlasím s tím, co ostatní označují jako normální... Je to jako by to vymysleli lidé, co jsou všechno, jen ne normální. Jsem zase u téhle diskuze, asi bych měla přestat, co. Ok. -Přestala jsem o tom diskutovat a na chvíli jen ležela na zádech. Bolest už dávno zmizela. Páni, byl to dobrej pocit, když jsem najednou měla lebku volnou, bez svírajícíh kleští... Už bude možná jedna v noci. Napřímila jsem se na posteli a šáhla po hrníčku s vodou, pak ještě vzala ze stolu tablet a nakrmila digitální kočky, pak otevřela okno a zase si lehla s tím, že už zkusím usnout. Usla jsem asi za dvacet minut, přemýšlela vesměs o ničem a trochu o tom příběhu na začátku. Chrr.
 


Komentáře

1 Kuro | 21. srpna 2016 v 14:20 | Reagovat

Tohle bylo zajímavý >.> Ale hlavně pěkně napsaný a hodně dobře se to četlo - což mi připomíná, že bys měla pokračovat v tý povídce! XD

2 Elie | 21. srpna 2016 v 15:21 | Reagovat

[1]: Díky, to jsem ráda, nebyla jsem si jistá, jestli to tu vůbec nechat a nesmazat to xD
V j-jaký povídce... a hele, to už je hodin... *schovává se pod stůl a předstírá, že tu není*
xDD Jsem hrozná xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.