.

Esoterickej obchod a šílenej řidič; Koloseum

12. července 2018 v 10:22 |  Snový deník
Byla jsem v několikapatrovým nákupním centru a zrovna jsem tam procházela nějakej esoterickej obchod. Rozhodla jsem se, že pro mamku koupím nějaký knížky a taky jednu deskovou hru, abychom jí doma mohly hrát. Tak jsem vzala velkou modrou knížku s nápisem "Já a Kočka", malou knížečku a tu hru, měla šedej obal. Kasa byla za skleněným dvoukřídlým okýnkem, tam za pultem v osvícený místnosti, co vypadala jako sklad, seděla mladá prodavačka se světle hnědýma vlasama. Stoupla jsem si do fronty a zanedlouho přišla řada na mě.


Podala jsem jí moje tři věci a ona je napípala. Prý to bude stát 1 700 korun. Pomyslela jsem si, že jsem nečekala tolik, ale jenom ta modrá knížka stála 1 000, tak to asi sedí. Řekla jsem, že budu platit kartou, tak mi přisunula kartožrouta a já vložila kartu. Musela jsem zadat pin, ale měla jsem s tim nějakej problém, to zařízení nefungovalo správně a musela jsem to dělat několikrát, než se to povedlo. Zatím prodavačka obsluhovala zákaznice, co stály za mnou (házely na mě divný pohledy, jako by to byla moje chyba, že ten krám nefunguje a že zdržuju).

Když to konečně fungovalo, prodavačka mi poděkovala a rozloučila se, ale nepodala mi knížky, co byly stále na jejím konci pultu, a pokračovala v obsluhování zbytku fronty. Tak jsem chvíli stála opodál a čekala, kdy dostanu svoje věci, ale prodavačka jako by na mě zapomněla. Tak jsem vlezla před pult právě když tam byla už několikátá zákaznice po mně (sorry) a řekla jsem, že mi paní zapomněla dát moje knížky, za který jsem před chvílí platila.

Zákaznice, kterou jsem vyrušila a která tu u mýho placení ještě nebyla, na mě koukala jak na velkýho drzouna (co jí vyrušuju, když chce platit, kdo jako jsem?! xD) a prodavačka mě "přeslechla", protože se na mě ani nepodívala a pokračovala v obsluze. Myslela jsem, že chce jen dokončit tuhle zákaznici a pak se obrátí ke mně, ale ne, pak hezky pozdravila další ve frontě a já jako bych tam nebyla. Mluvila jsem na ní, že chci svoje knížky, že jsem zaplatila 1 700 a halooo, jsou to moje věci! Nic.

Popošla jsem od okýnka skoro ven z obchodu a chvíli myslela na to, že mě okradla (a to je to esoterickej obchod, tady maj být duchovně zaměřený a hodný! xD) a že půjdu domů bez peněz a bez dárků pro mamku. Najednou jsem se naštvala a s odhodláním nadupala zpátky k okýnku, vlezla jsem přímo na první místo ve frontě, aby prodavačka viděla jenom na mě, a začla jsem jí nadávat, že vim, že mě chce okrást, ale já chci buď prachy zpátky, nebo svůj nákup, jinak nikam nejdu. A ještě pár věcí jsem řekla, ale už nevim přesně co. Byla jsem najednou v takový náladě, že bych do tý ženskoý vydržela drtit až do zavírací doby a přitom nepustit nikoho jinýho k okýnku, dokud prostě nedostanu, co mi patří >:X

Prodavačka, aniž by se na mě podívala, po chvíli šáhla po okýnku, že ho zavře, pravděpodobně mě už nemohla snýst a myslela si, že když zavřou obchod, tak se mě zbaví. Protáhla jsem okýnkem ruku a nenechala jí ho dovřít. Tak ho zamkla aspoň nedovřený a vstala dělat nějakou práci ve svým malým skladu. Celou dobu jsem na ní mluvila a přemýlšlela, jak dosáhnout na ty knížky, ale pak jsem si všimla, že tam už nejsou. A ta ženská si nandala SLUCHÁTKA! xD

Naštěstí vešel do skladu dveřma nalevo nějakej další chlápek, majitel obchodu. Jenže měl taky sluchátka. Měl černo-šedý dlouhý vlasy a byl trochu přitloustlej. Vlastně vypadal jako můj bývalej učitel dějepisu, kdyby jedl jenom sladký. Stál, mě si nevšiml, protože byl ponořenej v nějaký knížce. Zkoušela jsem na něj volat a až máváním ruky jsem upoutala jeho pozornost. Sundal si sluchátko, pak to druhý a došel za mnou k okýnku. Vysvětlovala jsem mu, co se stalo a co jeho prodavačka zkusila, a jak jsem mluvila, tak mi skrz okýnko podával nějaký knížky, věci, dokonce velkej sýr a tak dál. Došlo mi, že mě chce kompenzovat, ale řekla jsem mu, že chci to, za co jsem zaplatila.

Tak to konečně pochopil a řekl, že se po těch věcech podívá do skladu vedle. Volala jsem na něj popis tý knížky a že byla velká a drahá, a nakonec mi přinesl tu správnou (co má vůbec kniha "Já a Kočka" společnýho s esoterikou? xD). Mezitím mi ta prodavačka podala mojí druhou knížku (poraženě mi jí podstrčila, věděla, že má průser) a deskovou hru mi přinesl zas chlápek, když jsem mu jí popsala. Koonečněě. Chlápek vynadal tý ženský, prej co s ní je a mumlal si pro sebe, že má psychický problémy, ale moc z toho jsem už neslyšela.

Dala jsem si to do tašky, rozloučila se a vyšla z obchodu na chodbu, kde jsem si poblíž eskalátorů stoupla k lavičkám a kontrolovala, jestli to mám všechno. Z tý deskový hry byla najednou velká rozkládací červená kosa, tak jsem se jí pokoušela složit, aby se dobře nesla. (Sen to změnil, jako že jsem si koupila skládací kosu místo hry, nepodvedli mě.) Byla dlouhá přes půlku chodby a možná jsem s ní trochu omylem šťouchla do party dětí na druhý straně. Pak jsem šla domů.

Vyšla jsem na ulici, byla tma jako v noci a zima, všude sníh. Lampy svítily, mírně sněžilo a bylo to docela pěkný. (Myslim, že se sen odehrával někde v Norsku, občas se mi to vrací.) Nastoupila jsem do autobusu, řídil ho ten chlápek z obchodu. Chvíli jsme jeli, ale pak jsem dostala najednou strach z toho, co když schválně nabourá. Nevím proč mě to napadlo, možná proto, že jel FAKT RYCHLE. Dělala jsem, jako že nic, o ničem nevim, a poprosila ho, jestli mi zastaví, že už vystupuju (lhala jsem, ale chtěla jsem VEN). Ignoroval mě. Fajn, jsem v průšvihu. Přemýšlela jsem, jestli nejde nějak otevřít dveře a vyskočit do sněhu, když pojede pomaleji v zatáčce nebo někde. Nějakou dobu jsem si to představovala a přitom čekala na správnou chvíli, až najednou přišla, musel zpomalit, tak jsem použila nouzový otevření dveří a vyskočila do velký hromady sněhu. Únik! :D

Ostatní pasažéři se divili, co se děje, a chlápek na ně vytáhl pistoli a zařval ať si sednou a jsou zticha. Wow, utekla jsem právě včas. Autobus jel chvíli dál a slyšela jsem z něj pár výstřelů. Radši jsem si zalezla za dvoumetrovou hromadu sněhu, která byla nahrnutá po celý délce ulice. Snad mě neviděl... Asi mě chtěl najít a zabít mě, protože s busem zacouval k místu, kde jsem vyskočila. Byla jsem tam skrčená za sněhem, ještě jsem se nestačila odplazit. Doufala jsem, že mě nenajde, ale on se naklonil z dveří a asi spatřil špičku mojí čepice, protože na mě začal mluvit (že mě vidí a už nevim co, ať vylezu). Věděla jsem, že na mě míří, a že mě pravděpodobně zastřelí, jakmile vykouknu. Fuj. Začla jsem se na bobku plazit pryč, on nastoupil do busu a začal ho otáčet (ke mně).

Když se s busem otáčel, vyskočila jsem a rozsprintovala se za roh a za další roh, přes zídky a zdi a přemýšlela jsem, jakým směrem ho nejlíp ztratim. Když už v honbě za mnou určitě přejel pár ulic, běžela jsem na to místo, kde jsem vyskočila z busu, a dál opačným směrem, až jsem doběhla na náměstí. Za ním bylo velký pole se zelenou trávou (v zimě...), co se natahovalo do velkýho kopce, na jehož vrcholu začínala STĚNA A STROP a jedny schody do horního patra (no jo, snový města jsou divný). Zamířila jsem v běhu tam, ale po cestě volala na 4 policajty, co jsem přede mnou viděla jít zády ke mně. Slyšeli mě teprve až když jsem byla u nich. Řekla jsem jim něco jako že tu jezdí v autobuse pomatenej řidič a má zbraň a chtěl mě zabít. Poldové se rozběhli tam, odkud jsem vyběhla, a já se dostala konečně na zatravněnej kopec a běžela ke schodům na vrcholu.

Ale pak jsem uslyšela skřípot kol, autobus vjel na náměstí, za nim běžící poldové, kterým se ho nedařilo zastavit. Hned mě spatřil. Nestihla jsem doběhnout až nahoru ke schodům, tak jsem se rozeběhla zpátky a skočila na velkýho, hnědýho, trnitýho DRAKA, kterej se hned rozjel (byl připoutanej v dřevěný bedně na kolečkách), chvíli sebou máchal, až rozbil bednu a vzlítli jsme nahoru. Doufala jsem, že umí vrhat oheň, tak bychom to měli hned vyhraný.

A dál nevím, pak jsem se vzbudila a šla si to zapsat.


Ještě před tímhle snem se mi zdálo, jak jsem doma. Při probuzení jsem si to nepamatovala, ale zápis mi asi pomohl, teď už si vzpomínám. Bylo ráno nebo dopoledne a já byla doma sama. Najednou mi začalo strašit v hlavě - šla na mě panika, slyšela jsem hlasy, měla děsně nepříjemnej pocit, že tu se mnou doma někdo je, a nebo že teprve přichází a pak mi něco udělá. Začla jsem se rychle balit, půjdu na tenhle den radši k prarodičům. RYCHLEE, bal to! xD Při tom jsem si nervózně povídala sama se sebou, něco jako "všechno je fajn, hele, já nikam nejdu, jenom si uklízim věci" (měla jsem pocit, že ta "věc" by mi odchod chtěla překazit). Pamatuju si, jak jsem si balila krém na obličej a přemýšlela, jestli taky zabalit roztok na čočky (budu spát u prarodičů, nebo ne?). Prostě myslela jsem při tom na různý věci. Myslim, že se mi nakonec podařilo i přes tu paniku dostat z baráku a pak jsem spěchala ulicí nahoru přes město a k prarodičům. Vzbudila jsem se při tý cestě uprostřed noci, šla jsem se napít a zas usla.

Jo a víte co je dobrý, při psaní tohodle snu jsem si vzpomněla na DALŠÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ, co se mi dneska zdál! Zapisování fakt pomáhá. Ale nevím přesně, v jakým byl pořadí, to nevadí. Byl buď druhej, nebo první.


Bylo to o maturitě. Byla jsem se svojí bývalou třídou na zvláštním místě. Pod širým nebem, svítilo slunce. Bylo to něco jako koloseum vybudovaný v kráteru na vysoký hoře. Na dně kolosea bylo modravý, čistý jezero nebo umělá nádrž. Tady v tom koloseu se mělo konat předávání maturitního vysvědčení a závěrečný proslovy. Seděli jsme na kamenných/hliněných řadách a pod náma bylo u tý vody jeviště, kde mluvil ředitel a učitelé a nějací studenti a tak. Byl tam s náma i Sir David Attenborough!! xD Vypadal mladě, jak si ho pamatuju z přednášek z r. 1973 (jsou super, je to online tady - odkaz). Taky měl pro nás proslov. Hrozně se mi líbil (on, ale jeho proslov taky xD). Kdyby tam nebyl, unudila bych se k smrti. Nechtěla jsem tam být, sama mezi spolužáky, otrava.

Ke konci jsme měli každej na stupínku vysoko nad nádrží něco málo všem říct a pak skočit do vody. Měli jsme plavky. Už nevim, co jsem řekla, bylo to asi jen jedno slovo nebo dokonce nic xD Skočila jsem. Pak se vyplavalo na břeh, dostalo diplom a člověk mohl jít domů. Ostatní tam zůstávali sedět, aby ještě popili a popovídali si, ale já šla po skoku hned nahoru pro svoje věci a pak zase dolů, abych konečně odešla. Odcházelo se hliněným tunelem uprostřed stěny, kam vedly schody. Tunel vedl zas na otevřený nebe (ale kolem byly stěny z oranžový hlíny), kde na konci tý polomístnosti byla díra v zemi, kudy se měl člověk sklouznout až dolů na zem pod horu jako na tobogánu.

Šla jsem až k tý díře a sehnula se, že tam vletim a budu co nejrychleji doma, ale rychle jsem se zastavila, protože na ní bylo něco divnýho. Viděla jsem skrz ní až na zem. Hodně, hodně dolů pode mnou. Tunel, kterým se sklouznout, tam nebyl, jenom jeho zbytky, byla tam jen díra a několik kilometrů vzduchu. Pak jsem se rozhlídla o všimla si, že na zemi je několik prasklin, a pod každou taky nic není. Tam bych nechtěla spadnout. Opatrně jsem vycouvala zpátky. Něco asi bylo špatně xD

Z tunelu za mnou vyšel spolužák O., prošel kolem mě rovnou k tý díře a vlezl do ní, aniž byl jí zkoumal blíž. Nestihla jsem ani zamumlat "počkej-" a už byl pryč. Au... Začli přicházet další spolužáci, co chtěli domů, tak jsem rukama zatarasila cestu a řekla jim, o co jde. R. a D. se pomalu přiblížili k díře a koukali dolů. Začli jsme diskutovat, o tom jak se odsud dostaneme. Našli jsme dvě jiný díry/tunely, co se ještě nezbortily, ale drolily se a žila v nich divná zvířata, něco jako trpasličí srnky skřížený s přerostlýma křečkama. Nelíbilo se jim, že lezeme dovnitř, tak jsme tam nelezli. Navíc se to pod náma propadávalo. Vrátili jsme se do kolosea hledat učitele.

Tak a tady si už nevěřim, že si nebudu vymýšlet, odsud si to už moc nepamatuju, tak konec.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Whatever your views are, don't make them a prison.